Vstát, umýt se, obléknout děti i sebe, nasnídat, vypravit do školy, do práce, jet tam a onam, dořešit tamto, vyprat, uklidit, nakoupit, vyzvednout, najíst, odvézt, přivézt, uvařit, uklidit, spát.
Uf.
To je teda TANEC. Zažívá to v různých variantách většina z nás – nekonečný seznam ještě musím… Jenže, jak zaznělo v Cavemanovi: „Co uděláš až, ho dohoníš?“ Co bude, až tam budem? Známe to od malička. Až budeš velká, až vychodíš školu, až začneš pracovat, až budeš mít rodinu… a pak konečně – důchod. A smrt.
Co zkusit nechat se tancem inspirovat trochu jinak? Tanec nemá žádný cíl, prostě se děje a existuje jen v tom opěvovaném přítomném okamžiku. Tančíme pro tanec, ne pro to, že až dotančím, budu si moci jít sednout (v tuto chvíli by se mnou asi někteří muži polemizovali, že?). A stejně by to mohlo být se životem. Ne až dochodím školu, až odvezu děti, až uklidím, až tohle dopíšu, ale TEĎ je život a žiju ho pro život sám. Můžeme si sami vybrat, jestli v něm chceme tančit nebo závodit o to, kdo bude v cíli první…
Neříkám, že nemáme mít v životě žádný cíl. Je fajn vědět, kam kráčím. Ale ještě důležitější je vědět, PROČ tam kráčím. Vnímat, že každý jednotlivý krok na této cestě, ať už je to po mechu nebo po štěrku, má smysl a je součástí mé životní cesty. V tu chvíli se z kráčení stává TANEC. A i když se hudba k našemu tanci může měnit, stále máme svobodu tančit podle svého vlastního rytmu…
