Rozhodla jsem se šťouchnout do jednoho tématu, které mě poslední dobou potkává. Asi proto, že jsem rozkročena nad tématem zdraví hodně do široka. Na jedné straně jsem v kontaktu s klasickými lékařskými postupy a na druhé s esotericko-psychospirituálním přístupem. Věřím, že mostem mezi těmito dvěma tábory je psychosomatika, ale málokdy se dostane ke slovu jinak než překroucená a zjednodušená.
To se ví, všichni bychom byli rádi zdraví a neužívali žádné léky. Bohužel ohromné množství lidí léky nadužívá, bere je jako jedinou spásu a lékům na bolest říká lentilky. Ale taky roste druhá skupina lidí, která se léků bojí jako čert kříže a vidí v nich jen zkázu a výdělek farmaceutických firem. Přála bych nám, abychom uviděli, že jak skupina propagující léky a farmabyznys, tak skupina bojkotující veškerou „chemii“, používá stejnou zbraň. A to STRACH. Je to strach, který nás zpracovává ke koupi vakcín („protože se dítě na pískovišti určitě píchne o stříkačku a protože jedna dvě, klíště si jde pro tebe“), stejně jako je to strach, který nás vede k absurdnímu odmítání léčby, která by nám mohla zkvalitnit život („protože je to jedno velké farmaceutické spiknutí“). Strach totiž velmi dobře prodává, vždyť jsme evolučně naprogramováni tak, abychom si všímali, kde na nás číhá nebezpečí. Navíc naše mysl funguje ráda tak, že si roztřídí informace na černé a bílé / dobro a zlo – je to snadné a přehledné. Ve skutečnosti ale mezi těmi póly leží ohromné spektrum odstínů šedi!
Taky se to dotýká jednoho nepříjemného tématu – a to je stáří. Neradi na to myslíme, ale je dost pravděpodobné, že se v jistém věku objeví více bolestí, vyšší tlak nebo záněty … Naše fyzické tělo zkrátka podléhá fyzikálním zákonům, opotřebovává se, snižuje se činnost orgánů, produkce hormonů. A i když třeba vnímáte nemoc z duchovního hlediska jako projev neúplnosti, nerovnováhy a víte, že příčinu léky neodstraní, přiznejme si, že se k sebereflexi a duchovní praxi většinou odhodláme, až když nás něco opravdu trápí. Nejen je těžší se do rovnováhy vracet, než ji udržovat, ale navíc už ani návrat nemusí být možný.
Začneme-li užívat léky – ať už proto, abychom si ulevili nebo abychom oddálili či potlačili nemoc, neznamená to, že jsme rezignovali na práci na sobě a psychosomatický přístup. Stále se můžeme rozvíjet, hloubat o skrytých příčinách nemoci, vynášet na světlo vědomí skryté obsahy, uvědomovat si způsob svého života a myšlení a posouvat ho k větší harmonii. Někdy se naskytne možnost léky vysadit, někdy je nemoc nebo opotřebení takové, že chci-li fungovat/žít, pak se bez léků neobejdu. Ve všech případech léčby také hraje roli to, s jakým pocitem si lék beru – vnímám to jako nutné zlo, cítím se provinile, nebo naopak ani nevím, proč to užívám a zodpovědnost za svůj stav nechávám na lékaři? Jaký vliv na efekt léčby a nežádoucí účinky asi může mít, když si s každou dávkou říkám: „To je hrozný, takový jedy, jak já to nesnáším, určitě mi potom bude zle…“ A co by se stalo, kdybych si uvědomil/a, že každému léčivu předcházely roky práce a úsilí vědců, farmaceutů, technologů, lékařů. Že musel projít náročnými testy a studiemi a konečně je tady, aby mi pomohl přiblížit se zdraví, když na to mé vlastní síly nestačí.
Pojďme si na závěr připomenout, že nemoc a zdraví mají jak biologický, tak i psychologický, sociální a spirituální základ. A nelze jeden od druhého jasně oddestilovat.
Není lehké zorientovat se ve všech nabídkách, hrozbách a sociálních skupinách… Ale na jedno si dávám už pozor – na manipulaci strachem. Stojí za to si všímat, kdy jsme pod tlakem a cítíme strach. Pak si můžeme uvědomit, která naše stanoviska stojí na jiných základech než sami sobě namlouváme. Co myslíte?